Vždycky jsem měla různé hry ráda, takže jako malé dítě jsem byla velice hravá. Někdy jsem s tím taky měla veliké problémy, protože jsem se nechtěla vůbec soustředit. A proto si toho všimla jak moje máma, tak taky paní učitelka v první třídě. A vůbec nechápu, že si toho třeba někdo nevšiml dřív, třeba například ve školce. Protože já jsem byla velice hravá. A ve školce to nikomu prý nepřišlo divné. Navíc já jsem ještě vyrůstala v devadesátých letech, takže se ještě nehledělo žádné vady u dětí, jako například autismus anebo ADHD a nebo porucha pozornosti.
Tuto diagnózu, poruchu pozornosti jsem dostala až v první třídě, ve druhém pololetí. Protože paní učitelka si se mnou ve škole nevěděla rady. Já měla ráda jenom hry a učit jsem se vůbec nechtěla. Já tohle nepopírám, já si tohle moc dobře pamatuji, že jsem odmítala se učit a stále jsem si jenom hrála a měla jsem ze všeho srandu. A paní učitelka už byla úplně na dně a na nervy. Ostatní spolužáci se jenom smáli, takže logicky potom taky nedávaly děti ve škole pozor. Myslím si, že moje učitelka mě asi nemusela mít ráda. Taky to všechno dopadlo tak, že mi dětský psycholog uznal poruchu pozornosti ADHD a řekl mamince a paní učitelce, že bych se ještě měla nárok vrátit do školky a školu zkusit až na další rok.
Mě to nevadilo, jenomže mamince ano. Protože maminka zase musela všechno obíhat, protože ve školce už nebylo místo, takže mě museli dát do jiné školky, která byla deset kilometrů metrů od našeho bydliště. Bylo to opravdu hodně daleko, ale nedalo se nic dělat. Doma jsem rozhodně být nemohla, protože maminka chodila do práce, takže by mě neměl kdo hlídat. Mně to ale nevadí. Pokud i vy jste byli jako děti velice hravé, tak to vůbec neberte vážně. Dnešní děti jsou taky hravé a já sama jsem ráda, když můj syn si hraje a má rád různé hry, protože alespoň vím, že syn nebude líný, když si bude hrát.